Boží snowkite

Bolí mě hlava, jsem potlučený, ale plný úžasných zážitků. Před rokem Ondra dostal voucher na snowkite kurz. Šel jsem do toho s ním. Přibližně před rokem jsme se poprvé vypravili na Boží dar, sněhu hodně, ale jedna podstatná věc se nekonala. VÍTR. Prostě ani ťuk. Dostali jsme nalejvárnu teorie, zkusili jsme si rozbalit a zas zabalit draka, ale bez větru jsme víc nezmohli.
Dnes jsme se vydali na Boží dar znovu. Termín kurzu jsme dostali až v pondělí, kdy bylo potvrzeno, že bude foukat. A VÍTR se tentokrát konal. Teorii jsme za rok více méně zapomněli, takže zas pěkně od začátku. Instruktorka byla naštěstí velice trpělivá, takže po hodinové teorii jsme poprvé vzlétli. Z "dračice" (tak jsem si pro sebe kite pojmenoval) jsem měl patřičný respekt. Přeci jen 9 čtverečních metrů nafukovacího draka, je o dost víc než na co jsem byl zvyklý u svého řiditelného dráčka (cca 0,5 m^2).

Vzlétnou, přistát a tak nějak si dračici ve vzduchu povodit mi celkem šlo. Ondra byl na tom o něco hůř, ale rychle se do toho také dostal. Problém nastal, když jsem se zapnul do snowboardu a měl se zároveň starat o dračici, prkno a směr kam jet. Ondra měl na lyžích trochu výhodu, ale i tak dokázal předvádět husté triky. Došlo na 2 asi 2 metry vysoké skoky, přesto nechtěné, jen za to přistání musím Ondrovi strhnout body :-). Já třikrát předvedl břišní "hlubokou orbu" ve stylu scény "držim ho!" ze Snowboarďáků. Byla to místy bizarní hra s až neuvěřitelnou silou dračice v poměrně slabém větru, ze které jsme vyšli pomlácený, ale s úžasnými zážitky.
Co říct na závěr... Pokud vás kite láká, jsou hodiny s instruktorem téměř nutností. Nedokážu si představit jak bych krotil dračici bez cizí pomoci. Teď už musím jen vybrat a koupit vlastní dračici a trochu se vylítat :-)